Stavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého nedaleko žďárského kláštera se realizovala díky letité, úzké a nesmírně plodné spolupráci dvou výjimečných lidí. Podnět vyšel od opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy, který byl zcela prokazatelně ctitelem Jana Nepomuckého, a to ještě před jeho blahoslavením a posléze i kanonizací.
Příprava projektu je datována do období od konce dubna do počátku srpna roku 1719 a je považována za bezprostřední reakci opata na nález kusu zachované tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále dne 15. dubna 1719. Projektem stavby byl pověřen slavný architekt Jan Blažej Santini Aichel, kterému měl opat Vejmluva prezentovat své představy o podobě nového svatostánku a použitých symbolech. Santini pojal projekt zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti v oblasti tvarů církevních staveb, akceptoval pouze soudobé hledisko na skladbu poutního areálu. Představu stavebníka o chrámu, ve kterém měl mít hlavní úlohu symbol hvězdy, přetavil architekt do mimořádně působivé podoby, kterou dokázala ocenit až moderní doba, a to ještě ne vždy. V roce 1886 se kupříkladu o kostele jako o „zjevu výtvarně záhadném“ vyjádřil člen Centrální komise architekt Friedrich Radnitzký.
Projekt byl proveden nezvykle rychle, ale to nebylo pro Santiniho nic neobvyklého. Navíc spolu zadavatel i architekt spolupracovali dlouhá léta a v oblasti symboliky a kabalistické nauky, která se v návrhu uplatnila ve velké míře, byli oba velmi zběhlí. Santini velmi dobře věděl, co se po něm žádá. Výsledná architektura tak byla jistě kladně ovlivněna i atmosférou oboustranného porozumění. Definitivní podoba stavby se příliš neliší od prvního plánu a během její realizace bylo přistoupeno pouze k dílčím změnám.
