Václav Vejmluva se narodil 19. září 1670 v rodině Jana Vejmluvy, sládka v pivovaře kláštera cisterciaček na Starém Brně. Jako osmnáctiletý, dne 1. ledna 1689, vstoupil do noviciátu ve Žďárském klášteře.
Ještě téhož roku však Václav spolu s dalšími řeholníky musel klášter dočasně opustit, a to z důvodu pohromy, která konvent postihla 19. října. V tento den klášter vyhořel, těžce poškozené konventní budovy nebyly schopny obývání a stav kostela neumožňoval konání bohoslužeb. Mniši se tedy museli na nějaký čas uchýlit do ostatních cisterciáckých klášterů, a to alespoň do doby, než byly budovy částečně opraveny.
Novic Václav Vejmluva tehdy pobýval v západočeském klášteře Plasy. Zde složil dne 28. března 1690 do rukou místního opata Ondřeje Trojera slavné řádové sliby. Poté následovalo studium v koleji Bernardinum arcibiskupského semináře v Praze a dne 16. ledna 1695 vysvěcení na kněze. V mateřském klášteře se mezitím roku 1691 stal opatem Edmund Wagner, jehož úkolem bylo pokračování a posléze dokončení oprav, které začaly ihned po požáru. Pod vedením tohoto velmi schopného muže klášter pomalu vstával z trosek. Vejmluva se do žďárského kláštera po ukončení studií vrátil a začal zde zastávat funkci ekonoma, který dohlížel na klášterní hospodářství a posléze se stal opatským sekretářem. Již tento postup nám naznačuje, že Vejmluva byl bezesporu schopným mužem, což se potvrdilo zejména později, kdy již zastával funkci samotného opata.
V březnu roku 1705 se se světem rozloučil opat Wagner, jenž dokázal za dobu svého působení ve Žďáru klášter nejen po tragickém požáru opravit, ale též jej zbavit téměř všech dluhů. Koncem měsíce května se v klášteře konala volba opata nového. K tomuto důležitému kroku bylo svoláno nejen jeho osazenstvo, ale jako dohlížitelé i opat kláštera v Oseku Benedikt Littwerig, sedlecký opat Jindřich Snopek a zástupci moravského zemského sněmu Karel Antonín, hrabě Braida a Cyril Josef, svobodný pán Košínský. Ve volbách uspěl právě Vejmluva, kterého ostatně jako svého nástupce doporučil zesnulý opat Wagner. Volbu posléze stvrdil císař. Opatský slib složil 24. června a dne 15. září byl slavnostně vysvěcen olomouckým světícím biskupem. Následující léta Vejmluvova života pak plynula ve znamení neutuchající péče o hospodářský a také duchovní rozkvět kláštera. Stranou však nezůstávala ani starost o poddané, kteří žili na klášterním panství.
Zcela mimořádný význam mělo setkání opata Vejmluvy s mladým architektem Janem Blažejem Santini Aichelem někdy v průběhu roku 1706. Porozumění v oblasti architektury a umění mezi těmito dvěma osobnostmi pak přineslo mnohé plody v podobě staveb na klášterním panství, z nichž některé z nich se dochovaly dodnes.
Zdá se, že prvními Santiniho úkoly ve Žďáru, byly úpravy interiéru klášterního kostela a úpravy konventu. V klášterním kostele šlo konkrétně o obohacení poměrně strohého interiéru. Santini se k úkolu postavil s neobyčejným citem a přitom však velmi odvážně. V roce 1708 tak v kostele vznikají nové štukové modelace a nad rozhraním čtverce křížení a ramen transeptu je vložena mostová varhanní empora. Santiniho autorskou ruku pak lze vysledovat na úpravách konventu, studniční kaple, jižním křídle kvadratury a na šnekovém schodišti v západním křídle.
V roce 1709 vznikl severozápadně od kláštera tzv. Dolní hřbitov. Posléze se na předpolí kláštera dle Santiniho návrhu vystavěl starobinec a hostinec. V roce 1720 byl v blízkosti kláštera vybudován areál hospodářského dvora zvaný "Lyra". Pravděpodobně před svou smrtí, v roce 1722, Santini ještě pro opata Vejmluvu navrhl projekt stavby akademie pro výchovu a vzdělávání mladíků ze šlechtických rodin.
Za nejpozoruhodnější dílo, které Santini na Žďársku vyprojektoval, je právem považován areál poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Santini dal do projektu snad všechen svůj um a kostel je dodnes hodnocen jen samými superlativy. Z dokončeného díla se ovšem opat Vejmluva těšil už sám, bez Santiniho, ten zemřel v prosinci 1723.
Je doloženo, že za opata Vejmluvy dosáhl počet bratří ve Žďáru více jak padesáti, což je asi nejvíce v historii kláštera vůbec. Opravdu velkolepě tak mohly proběhnout i oslavy 500 let od založení kláštera (myšleno od uvedení mnichů do Nížkova) ve dnech 28. 8 - 4. 9. 1735, na které se Vejmluva se svými spolu bratřími pilně připravoval.
Náročné stavební akce značně vyčerpávaly pokladnu kláštera a necelé dva roky po oslavách zažil klášter další z pohrom. Dne 9. května klášter vyhořel a oheň strávil velkou část knihovny a bohaté vybavení a výzdobu konventu. Interiér kostela byl jen díky velkému úsilí mnichů před požárem uchráněn. Pro sedmašedesátiletého opata Vejmluvu však dopadl požár mnohem tragičtěji. S hrůznou událostí se starý muž již nedokázal vyrovnat. Snad mimo jiné i proto, že jako novic zažil ničivý požár kláštera v roce 1689, a tak velmi dobře věděl, jaké úsilí bude nutné na obnovu kláštera vynaložit, a že mnohé z požárem pozřených pokladů nic nenahradí. Třetí den po ničivém požáru jej ranila mrtvice. Zůstal sice při životě a posléze se jeho stav dokonce i zlepšil, ale necelý rok po události, dne 17. března 1738, jej smrt už definitivně vysvobodila z nelehkého, leč s velkou trpělivostí, oddaností a láskou, neseného údělu.
